Už od mala, což jest z dob hluboko v totalismu, jsem rád tvořil něco vlastníma rukama. Něco na co se dá sáhnout, co bude k něčemu sloužit a třeba to dělat radost.
Nejdříve píšťalky z vrby, pak lodičky z borovicové kůry na chatě v Českém ráji. Potom se naši vrhli na rekonstrukci staré chalupy pro prarodičích, a tak jsme trávili víkendy prací tam. A tam byla i kůlna kde jsem začal. Tatík mi postupně vyrobil první mechanizaci. „Šicí stroj“ na vyřezevání z překližky.
Později malý soustruh na dřevo. Začal jsem tvořit a rozdávat to po příbuzenstvu. Vázičky z břízy, lampičky, malé misky. Mamce taťka vyrobil vypalovačku do dřeva. Já jí koukal přes rameno a fascinovalo mě jak se na vařečce objevují postupně motivy a už nejdou smýt.
Pak přišla vejška. Kreslil jsem stojírenské výkresy a… a skončil jako Ajťák. To je ta profese „okolo počítačů“ kde výsledek sice vidíte, ale obvykle si na něj nejde úplně sáhnout. Tenhle obor taky není občas úplně „relaxační“. Je to o stresu, který potřebujete nějak ventilovat. Třeba neužitečně sportem nebo více užitečně prací. Do toho rodina, děti, dovolená v Jugoslávii a pak už jen sociální jistoty a pozitiva 🙂 K tomu Chinaski a jejich „…vzal si dva leasingy a dvě hypotéky“ :-). Radosti i starosti a léta běží.
Pak přišel v roce 2020 koronavir. S ním nápad zkusit zase něco dělat jako před lety na historickém samo-domo vyrobeném soustruhu. Vyhodnocením jeho stavu bylo, že bude asi lepší nějaký profesionálnější stroj. K tomu myšlenka, že by bylo fajn se o to co z dílny vypadne podělit s dalšími. A že to fakt není ani tak o byznysu jako o radosti. Následovaly webovky, Facebook a Instagramové profily… a výsledek je na světě. Včetně loga vymyšleného a namalovaného za 3 minuty na starý papír.
A to je celé. Malý příběh schovaný za těmihle výrobky, kterými si můžete udělat radost i Vy.
Pepa Saska
